Cajon zasvěcený lásce

Cajon zasvěcený lásce.

Je po vánočních svátcích, které jsem společně strávil s Allanem a Bastym. Allan projevil přání, abych s nimi vyrazil na Moravu a obšťastnil svou přítomností společnou rodinu. Popravdě spíš chtěl, abych dělal privátního řidiče, protože přesuny dlouhé 400 kilometrů ho nikdy nebavilo. Výjimku snad tvořily jeho cesty za Petardou,který se nachází přibližně v polovině celé trasy.

První část zvládnete rychle, protože míříte za zábavou a “poznáním”. Zastavíte v depu, necháte se pořádně ošukat, potom ulehnete k odpočinku. Když potřebujete, tak ve svém rytmu pokračujete do cíle své cesty. Jste příjemně odpočatí, máte za sebou krásné zážitky, koktejl hormonů ve vašem těle nabízí směs euforie a extáze. To se to potom jede.

Znám to sám, když v noci vyrážím s Božské tantry zpátky do Prahy. I to auto pozná, že je něco jinak. Cesta je daleko svižnější, ručička tachometru nejde pod sto čtyřicet. Když se Allan ale nových pravidelných zastávkách. Boxech pro spravila s petardu, Petarda mně v našich rozhovorech vždycky ubezpečoval, že by Allan přijel, ve dveřích jsme si navzájem ze sebe strhli všechno oblečení a šukali do bezvědomí. “Nejdřív jsme se na sebe naladili krátkou procházkou a teprve potom jsme do toho vlítli.” Když bylo po všem Allan šel odpočívat a já točit keramiku. Allan potom odjížděl sám, tak jak mu to vyhovovalo.

Sedíme jako rodina za starých dobrých časů u velmi brzké snídaně. Dnes snídám zcela vyjímečně, užívám si tu energii rodinné pospolitost. protože jinak Stůl se prohýbal hojností, vše bylo servírováno a krásných talířích.

Ten Petarda ale umí, říkal jsem si v duchu při pohledu na jeho designový skvost. Allan dává na stůl další lahůdky a s chlubivým tónem v hlase komentuje: “Petarda svou keramiku dodává i do Michelinských restaurací.” “Ano vím, mluvil jsem s ním o tom”: říkám suše a do úst vkládám další kousek výběrové šunky a francouzského sýra. Polknu sousto a pokračuju: “Když jsem s ním naposledy mluvil po telefonu, řekl jsem mu, že si připadám jako Fantozzi ve filmu Maléry pana účetního. Ten taky, když pojal podezření, že mu manželka zahýbá, hledal nějaký důkaz. Všude nacházel samé pečivo. Až když v posledním šuplíku našel zase pečivo došlo mu, že jeho manželka mu zahýbá s pekařem. U nás se začali hromadit nejrůznější kousky keramiky. Petarda se smál, když se mu to líčil. “Kámo to je mi líto, omlouvám se”: zaznělo z jeho úst. “Oba jsme se tomu zasmáli”: otočil jsem pohled na Allana. Jeho oči a ústa se proměnily v AK 47. Když Allan vystřílel celý zásobník a znovu nabil, tak ještě jednou vystřelil: “Vypadni!!” Nemělo smysl zůstávat, cákala ze mně krev, celé zátiší na stole, které by jinak určitě bylo v hodným námětem obrazu od slavného holandského mistra, se proměnilo abstraktní mazanici kterou by lidé v uměleckých kruzích oslavovali o několik století později.

Když Allan občas se mnou vedl diskuzi na téma co by měl v životě dělat nového, kam by se měly ubírat jeho profesní kroky, přisadil jsem si, že by mu určitě vyhovovala práce profesionálního vyhazovače. “To ti jde nejlíp”: popichoval jsem ho. Zuřil. Jasně, že jeho kvality jsou daleko hlubší, sám jsem je za ta léta poznal, nicméně poslední dobou mu tohle šlo krásně a jednoduše.

Ani jsem nedopil nabídnutou kávu, na talíř jsem odložil připravené sousto a odešel. Zavřely se za mnou dveře. Je šest třicet ráno a já se ptám sám sebe co s načatým dnem. Od svého nejnovějšího znovuzrození jsem přestal cokoliv plánovat. Nedávalo mi to smysl, jen bych tím rozesmál Boha. Nastartoval jsem Maxwella a odjel do své jeskyně.

“Pojedu na výlet sám, jako samostatná jednotka”: blesklo mi hlavou. Naložil jsem vše potřebné, včetně legendární cestovní tašky Black Marshall a vyrazil jsem. Pomalu vyjíždím z parkovacího stání, když v ten moment přišla hluboká inspirace. Jako bych slyšel Boha říkat: “vezmi si sebou svůj nový Cajon, který jsi dostal od Ježíška. Cestou si na něj někde určitě zahraješ.” O pět minut později jsem se ocitl na prázdné dálnici směr Brno. Mezi zastávka v Jihlavě u Markuse, Předání několika dárků, včetně obrazu Žlutého Slona.

Jsem zpátky na dálnici, další zastávkou je Brno. Někde tam se zrodil nápad jet zasvětit nový nástroj do přírodního labyrintu, který kdysi dávno nechala postavit naše společná kamarádka Bella. Ožil jsem, mám cíl své dnešní cesty. Tento cajon zasvětím lásce.

Někde u Hranic na Moravě mě Allan předjížděl v rychlém pruhu. Správně bych měl napsat proletěl kolem mě. Jeho záliba v rychlých jízdách byla legendou. Moc se s tím nemazal. Červené závodní boty od Ferrariho, které ode mě dostal dárkem, mu v tom byly velmi nápomocny. Neřešil jsem to. Měl jsem naplánováno ještě několik mezi zastávek. Co je mi po nějakém Allanovi: “Říkám si sám pro sebe.”

Dopíjím kávu s kamarádem Pollem. Jsou svátky, všude mají zavřeno, Mekáč byla jediná možná volba. Můj mobilní telefon, odložený na stolku poskočí. Periferním zrakem zachytím, že píše Petarda. Nechci se zabývat tím co píše, s Pollem jsme se dlouho neviděli a máme si o čem vyprávět. Jen těžko věří tomu, co se za dobu od našeho posledního setkání v mém životě odehrálo. “Kdybych tě neznal, tak ti narovinu řeknu, že sis to všechno vymyslel”: říká pobaveně. Měl by jsi napsat knihu, Dokud to máš ještě všechno v živé paměti. Stejně je to tak neuvěřitelné, že pokud by jsi to někomu nabídl jako filmový scénář vyhodil bytě se slovy, že nic takového se nemohlo nikdy odehrát. I přes protest Polla platím účet a odjíždím do cíle cesty. Ještě si přečtu vzkaz od Petardy. Do cíle chybí nějakých 30 kilometrů.

WhatsApp :

Zdravím vás přátelé. Poruším krásné sváteční ticho. A není to začátek diskuze. Můj lednový kalendář se rychle plný a tak si promluvte, jak to vlastně chcete. Jaké jsou vaše možnosti a dejte mi do 3.1. vědět jestli bude Allan pokračovat v načaté spolupráci nebo ne. Praní vašeho vztahového prádla není předmětem mé činnosti. Rád budu nerušeně pokračovat, nebo taky ne obojí je samozřejmě v pořádku. Jistě mě chápete Pěkný zbytek svátků.

Znovu a znovu čtu řádky Petardova vzkazu. Kurva měli jsme dohodu, že během svátků nebudeme nic řešit. A teď tohle. Zase porušil dohodu. Tomu chlapovy se nedá vůbec věřit.

Proplétám se příhraničními vesničkami, projíždím hlubokým lesem po úzké okresce. Vzpomínám na doby, kdy jsem touto cestou jezdil každý den. Tady byl můj domov. To už je tak dávno, tomu se ani nedá věřit, zůstaly jen vzpomínky. Odbočím na ještě užší cestu, sjíždím poslední kopec. Zaparkuji před rozlehlou loukou, ukrývající v sobě nádherný labyrint. “Co tady dělá Allanovo auto??, co tady dělá auto Belly??” Nevěřícně kroutím hlavou a vytahuju svůj Cajon z auta. Naštěstí nikde nikdo, mám celý labyrint pro sebe. Než do něj vstoupím za zvuku pravidelného rytmu bubnu pokládám si v tichosti otázku: “Co já a Allan?? Je ještě vůbec něco co nás spojuje?? Dostanu nějakou odpověď nebo znamení??”

Mé červené Glády na nohou, krásně rezonují s červenými cihlami labyrintu. Bella při jeho stavbě využila rozpadající se budovu, která stejně měla skončit na skládce. Tak pro ní našla další využití. Do středu je to čtyři sta padesát metrů. Tóny a rytmus cajonu nádherně rezonuje s okolní přírodou. Přilehlý les dělá jeho zvuku krásný hall. Cítím lásku, vidím lásku, jsem láska. Přicházím do středu labyrintu. Posadím se na tu dřevěnou krabici a mé ruce jakoby vedeny vesmírem hrají. Mám zavřené oči, jsem hluboko ve svém srdci. Z celého obřadu mě vytrhne cizí energie. Na horizontu se objevil Allan s Bellou. Pozoruju, jak se oba zastavili a vášnivě o něčem diskutují. Jsou dost daleko takže slyším jen tlukot mého bubnu a mého srdce. Najednou se Allan s Bellou dají do pohybu. Míří přímo ke mně. Allan se zastavil u vchodu do labyrintu a po chvíli, za zvuku mého bubnování, vstupuje na cestu do jeho středu.